Michal Klus - Je psáno...

Bratři a sestry, hovoříme o osobách kolem kříže. Minulou neděli jsme mluvili o dvou politicích. A dnes budeme mluvit o dalších dvou osobách. Jde o osoby, které byly Kristovu kříži velmi blízko. Zkusíte uhádnout, koho mám na mysli? Bude mluvit o dvou zločincích. A přečteme se o nich z evangelia Lukáše.

Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Tu ho ten druhý okřikl: "Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal." A řekl: "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23, 39-43)

Milí přátelé, dovolte, že dnes začnu otázkou. Stěžovali jste si tento týden na politiky? Vylévali jste před někým své rozhořčení z toho, co ti politici rozhodli či udělali? Ono je to tak trochu náš národní sport. A myslím, že i tady, jako křesťané potřebujeme jiné chování.

Jsem velmi vděčný, že žijeme v demokratické společnosti. Ani demokracie není ideální model správy společnosti, ale věřím, že v tomto hříchem porušeném světě je to to nejlepší způsob vlády, jaký můžeme mít.

A tak všichni budeme zažívat situace, kdy jsme potěšeni rozhodnutím politiků, ale i momenty, kdy jsme zklamáni. Já jsem byl třeba tento týden rád, že se naší poslanci postavili za to, aby manželství zůstalo pouze svazkem jednoho muže a jedné ženy. A zase jsou jiné věci, ze kterých jsem spíše smutný.

Dnes ovšem nebudeme rozebírat naši politickou scénu. Pokračujeme v sérii o osobách kolem kříže a budeme se dívat na dva politiky, kteří se tam vyskytli.

Ve středu nám začíná postní období a my dnes končíme sérii kázání o modlitbě. Dotkli jsme se různých aspektů modlitby a pro dnešní kázání jsem vybral text, který nehovoří o modlitbě, ale který je modlitbou.

Jistě mi dáte za pravdu, že příklad je mnohdy více než vysvětlování. A proto dnes zakončíme pohledem na kousek z modlitby apoštola Pavla. Je to z jeho modlitby za křesťany v Efezu.

          Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste Ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Efezským 1, 17-19)

Milí přátelé, dnes opět hovoříme o modlitbě. Předminule jsme hovořili o tom, že zásadním pomocníkem pro naše modlitby je Duch svatý. Minule jsme hovořili o klíčovém významu Božího slova pro naše modlitby a na základě instrukce Martina Luthera jsem nás povzbuzoval, abychom s Božím slovem při našich modlitbách pracovali. Můžeme to dělat tak, že se mu učíme, že skrze něj Pánu děkujeme, činíme pokání a prosíme.

Dnes máme hovořit o modlitbě a půstu. Půst je další prostředek, který pomáhá našim modlitbám. A pokud jsme minule hovořili o tom, že u nás upadá znalost Božího slova, tak mám pocit, že s praxi půstu to je snad ještě horší.

Pokračujeme v naší sérii kázání o modlitbě. Jako jakási nitka se nám naší sérii táhne myšlenka, kterou řekl Pán Ježíš. „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ (Mt 6,7) Nechceme se modlit jako pohané. A tak jsme mluvili o tom, že naše modlitby nemají být zaměřené pouze na nás ale primárně na Pána Boha. Hovořili jsme o tom, že modlitba nemá být nástrojem, který uchopíme jen tehdy, když je problém, ale má být životním stylem. Minule bratr diakon mluvil o potřebě Ducha svatého v našich modlitbách a o tom, že On je nám k pomoci, aby naše modlitba nebyla pohanská. Dnes přidáme další pomoc pro naše modlitby. Tou pomocí je Boží slovo, Bible. Bible má klíčovou souvislost s modlitbou. A já bych chtěl dnes opět tu souvislost připomenout a potom přidat praktickou pomůcku, jak se modlit skrze Boží slovo.

Minule jsme zahájili naši sérii o modlitbě. Hovoříme o Zachraňování modlitby, protože z modlitby se mnohdy stává to, co modlitbou není. Minule bylo hlavní myšlenkou to, že modlitba má přesunout pozornost z našeho já na Pána Boha. Inspiraci jsme nalézali v modlitbě Páně. Tam se modlíme: „Posvěť se jméno Tvé. Buď vůle Tvá. Přijď království Tvé…“ V modlitbě se chceme dívat na Pána Boha a nepřicházet k Němu v modlitbách typu: „Dej ať jsem Já zdravý. Dej ať se Moji rodině daří dobře. Dej ať se vyřeší Moje problémy.“ I když se samozřejmě modlíme i za svůj život, modlitbou máme přesunovat pozornost ze sebe na Pána.

Dnes se podíváme na další oblast a to na to, že modlitba není občasná pomůcka, ale životní styl. Budeme tedy hovořit o zasvěcenosti modlitbě. 

Když se řekne vánoční zázrak, tak se většině z nás vybaví biblická zpráva o tom, že se Bůh stal člověkem. Jiným se vybaví příběh z první světové války, kdy o vánocích utichly zbraně, a na obou stranách vojáci zpívali koledy. A další si vybaví pohádky, vždyť Vánoce jsou čas pohádek, ve kterých je spousta zázraků a nadpřirozených věcí.

Pro mnoho lidí je i biblický vánoční příběh jednou z těchto pohádek. Za chvilku přečteme proroctví, které vyslovil prorok Izajáš 700 let před Ježíšovým narozením. Když lidé slyšeli proroctví Izajáše, tak si možná také klepali na čelo a říkali, že jsou to pohádky. Poslechněte si toto proroctví, které je pro nás dnes základem našeho kázání.

Kdy jste měli naposledy radost z čekání? Čekání většinou vzbuzuje jiné emoce. Když přijdete k pokladně a vidíte dlouhé řady, tak si málo kdy řeknete, že je to radost. Nebo když přijdete k lékaři a čekárna je plná, tak také málokdy jásáme.

Letos v únoru jsme s manželkou měli možnost navštívit Minnesotu, kde jsme před léty strávili 4 roky našeho života. A cestou jsme měli více než čtyřhodinové čekání na přestup v Amsterodamu. Přiznám se, že já nemám rád čekání a tak když cestuji, snažím se to zařídit tak, abych měl co nejkratší přestupy. Ale tady to prostě lépe nešlo. A když jsme tam tak seděli a čekali, tak jsem manželce řekl: „Není to úžasné? My teď čtyři hodiny nemusíme nic dělat a můžeme si tady prostě jen čekat. Kdy jsme naposledy měli 4 hodiny, ve kterých jsme nic nemuseli.“ A nakonec jsme si i to čekání užili.

Pamatujete ten známy příběh, který vyprávěl Ježíš o celníkovi a farizeovi, kteří se modlí v chrámu? Farizeus děkuje Pánu Bohu za to, že není až tak špatný. Mluví z něj pýcha. Celník postojem těla a svými slovu ukazuje na to, že si je vědom své bídy a nedostatečnosti a v slzách toho lituje.

I dnes jsme tady možná přišli s tím, že pokání moc nepotřebujeme. To ať si řeší ti velcí hříšníci. Martin Luther v první z tezí, které přibil na dveře chrámu ve Wittenbergu, říká, že celý náš život má být pokání. Ale k tomu potřebujeme pokoru. V modlitbách pyšných uslyšíte kde co, ale pokání často chybí. 

Je tomu dva týdny, co Hamás brutálně napadl Izraelské osady, kde vraždil všechny, kteří mu přišli pod ruku. Asi tu hrůzu nemusím více připomínat. Jednou z reakcí, kterou jsem zaznamenal, jsou články či příspěvky, které veškerou vinu svaluji na náboženství, a některé dokonce volají po jejich zakázání.

Podle výzkumu z roku 2017 si 68% Belgičanů myslí, že náboženství působí více zla než dobra. V Belgii je tento názor nejrozšířenější. Následuje Německo, Španělsko a Austrálie s 63%. V Polsku je to 49%. Česko se výzkumu neúčastnilo, ale předpokládám, že bychom byli na špici.

I v osobních diskuzích nám nejednou někdo připomene křižácké výpravy nebo inkvizici a říká, že s křesťanstvím nechce mít nic společného. Má tedy naše víra smysl, nebo ve světě působí jen zlo? I o tom chceme dnes přemýšlet. Text určený na dnešní neděli nás vezme do okamžiku, kdy Noého archa přistane na pevné zemi, potopa skončila.