Paulette Blecková se za tento den modlila.
Stojí na prahu rodinného domu s prvorozenou dcerou Mavis v náručí a tají se jí dech.
Mohla by to být chvíle, kdy ji přijme její vlastní matka?
Mohlo by její dítě přinést tak dlouho očekávané smíření?
Dveře se otevírají, ale její matka není očividně ráda, že ji vidí. Nepochová dítě – ani se ho nedotkne. Paulette zůstává celý den, odhodlaná vychutnat si každý okamžik navzdory rozpakům a utrpení. Vychutnává si tuto vzácnou příležitost vidět matčinu tvář a vidět své sestry. Je to pro ně větší kontakt, než jaký měly za poslední roky.
Večer doma si Paulette konečně dovolí plakat. “Vzdálila se ještě víc,” říká svému manželovi. Znovu zvedají ruce a modlí se.
Snažili jsme se jeden druhého obrátit
Když Paulette studovala na střední škole a chystala se maturovat, strávila v Senegalu prázdniny tím, že pomáhala tetě starat se o její novorozené dítě. Tehdy se seznámila s Josephem. Byl nadšeným klavíristou a spolu se skupinou dalších mladých lidí se scházeli v domě její tety na zkouškách kapely. Spřátelili se a začali se vídat častěji. Joseph byl však křesťan. Paulettina rodina byli všichni muslimové. Když se jejich vztah stával vážnějším, její rodina řekla, že v tom není žádný problém – pokud konvertuje.
Jednoho dne Paulette řekla Josephovi: “Chystám se tě obrátit na islám. On odpověděl: “A já chci udělat všechno pro to, aby ses stala křesťankou.
Joseph se mnou toužil sdílet svou víru, ale pro mě to byla podmínka, kterou mi dala má rodina. Paulette měla spoustu otázek o křesťanství, a tak jí Joseph dal letáky a krátké knihy Bible ve francouzštině, což je jazyk, který se naučila ve škole.
“Nikdy mě nenutil, abych se stala křesťankou,” říká. “Ale povzbuzoval mě, abych se o to zajímala. A když jsem měla potíže, povzbuzoval mě, abych se modlila. A když jsem se modlila, viděla jsem odpovědi.
Moje rodina mě ale tlačila, abych změnila názor.
Rodina Paulette brala svou víru velmi vážně. Každé ráno stál její strýc před domem a všichni ho chodili pozdravit. Viděl, kdo vstal k modlitbě a kdo ne.
Kdykoli byli rodiče pryč, měla Paulette na starosti vedení rodiny a vždy se dál pilně modlila. Nyní, když se musela vypořádat se svými otázkami o Ježíši, bylo pro ni stále náročnější účastnit se těchto každodenních modliteb. Jak se píše v Bibli, nerozsvítíš lampu a nestrčíš ji pod postel,’ říká Paulette, a tak řekla svému strýci: „Už se nemám pocit, že bych byla součástí islámu!“
To v naší rodině nepřipadá v úvahu, řekl její strýc. Její dědeček přinesl do své vesnice islám, na který byli pyšní. “Ale dobře věděl, že já nejsem ten typ člověka, který si zahrává,” říká. ‘Když něco řeknu vážně, tak to vážně myslím.’ Její strýc byl ochotný dát jí čas na rozmyšlenou, ale Paulettina matka byla otřesena. ‘Přestala se mnou mluvit. Přestala mi platit školné. Musela jsem si od ní kupovat vodu na mytí. Někdy, když jedli, mě nechali v mém pokoji. Snažili se mě donutit, abych si to rozmyslela.
Paulette si to však nerozmyslela – rozhodla se následovat Ježíše. Římanům 8,38-39 byl pro ni v té době záchranným lanem: “Ani smrt, ani pronásledování, ani výška, ani hlubina nás neodloučí od Boží lásky.” “Je to můj oblíbený verš,” říká. “Hodně mi pomohl.“
Život doma se však pro ni začal být nesnesitelný, a tak se s Josephem rozhodli, že je čas se vzít. “Neměli jsme moc peněz, ale rozhodli jsme se, že budeme mít velmi jednoduchou svatbu – abychom byli svobodní“
“Schopnost překládat je dar, který je ve vás.“
Brzy poté se Josef stal pastorem. V roce 2001 začali společně vést sbor. Vzhledem k tomu, že pastoři v Senegalu obvykle studují teologii ve francouzštině, je pro ně obvykle pohodlnější kázat také ve francouzštině. Když Joseph kázal, Paulette překládala do wolofštiny, kterou mluví většina obyvatel Senegalu.
Joseph toho moc nenamluví – ale když začne, mluví rychle. Ostatní překladatelé mají problém s ním držet krok. Někdy skončím dřív než on! Když začne větu, vím, jak skončí. Vysvětlila Paulette.
“Můj manžel byl první, kdo mi důvěřoval. Vždycky mi říkal: ‘Překlad je dar, který je v tobě. Kdekoli budu kázat, budeš to ty, kdo bude překládat za mě.”‘
Tento dar je nesmírně cenný, vysvětluje pastor Joseph: “Lidé lépe rozumějí Božímu slovu, když ho slyší ve wolofštině. Ne všichni z nich však umí číst.
O několik let později se Paulette a Joseph dozvěděli o unikátním projektu, který zadalo Evangelikální bratrstvo Senegalu, aliance církví. Jeho cílem bylo přeložit Bibli do současného jazyka wolof pomocí orálních metod.
“Povzbudil jsem ji, aby se do toho pustila,” říká Joseph. “Dělá to v kostele, a když spolu pracujeme, tak i mimo kostel. Paulette se tedy připojila k překladatelskému týmu.
Během let nátlaku ze strany rodiny posilovala Paulette její francouzská Bible jistotou naděje, kterou má v Ježíši. Mnoho lidí hovořících wolofštinou však francouzsky nerozumí – zejména ženy, které mají často méně příležitostí absolvovat formální vzdělávání (viz rámeček níže). Ústní forma překladu jim Bibli zpřístupní.
Dva roky jsem neviděla svou matku
Poté, co se s Josephem vzali, Paulette o své matce dva roky neslyšela. A nejen to, její matka jí vyslovila kletbu o důsledcích její nové víry: “Protože jsi křesťanka, nebudeš mít dítě.”
Když se jí narodila první dcera Mavis, Paulette byla matčiným stálým odmítáním zaskočena. ‘Nemyslela jsem si, že se to stane – často jsem viděla, že lidé mají problémy, ale když se vám narodí dítě, nechají to být. Ale ani to, že viděla svou první vnučku, na tom nic nezměnilo.
“Moje matka pro mě byla vším”
Joseph řekl Paulette, že pokud budou mít další dceru, může si vybrat jméno. “Myslel si, že když budeme mít další dítě, bude to syn! Otec obvykle dává dětem jména, takže to byla moje jediná příležitost.“
Od té návštěvy před pěti lety mluvila Paulette s matkou jen zřídka.
Když se jí však narodila druhá dcera, udělala Paulette velké rozhodnutí – chtěla uctít matku, kterou milovala, ale která ji zavrhla: “Vybrala jsem jméno Emma Faye, po své matce a tetě.
Tento akt lásky měl být zlomovým bodem, za který se Paulette a Joseph modlili.
“Tehdy poprvé přišla moje matka. Byli jsme manželé sedm let, než mě přijela navštívit, a byla pro mě vším. Bylo to velké vítězství, protože jsme se za to modlili. Od té doby neuplyne týden, aby mi nezavolala.
Vztahy s její rodinou jsou nyní mnohem lepší. “Respektují mou víru a smířili se s tím, že nejsem muslimka. I když nejsou šťastní,’ směje se Paulette,, dělají, co mohou.’
Bible je pro Paulette stále zásadní, protože jí pomáhá stát pevně na nohou. “Když jedu do rodné vesnice, jsem tam jediná křesťanka. Když člověk není pevný ve své víře, hrozí mu, že odpadne, protože je tam na něj vyvíjen velký tlak.
Paulette je věcná, když popisuje obtíže svých let jako nová křesťanka: “Když si přečtete Bibli, tak víte, že to všechno je normální.
Přes všechnu svoji vytrvalost v těžkostech si však zachovává předsevzetí, že život ostatních může být jiný – jejích dcer, ostatních věřících z muslimského prostředí i více než 16 milionů lidí mluvících wolofštinou v celém Senegalu.
Očekáváme, že překlad promluví nejprve v našich rodinách – mohu navštívit svou rodinu a pustit jim ho. Protože bude v telefonech lidí, může se dostat i do míst, kde není možné kázat. Překlad se může dostat tam, kam církev nemůže.
